MAX a MÁŠA - angličtí buldokové

Anglický buldok

V Anglii je chován po dlouhá staletí. Dosáhl celosvětové obliby a podílel se na vzniku nových plemen. Plemeno bylo používáno pro zápasy s býky. Když byla tato „zábava“ roku 1835 v Anglii postavena mimo zákon, stal se společenským plemenem. Prameny plemene vedou až k molosským dogám, bojovým plemenům žijícím ve starých Aténách. Dříve se nazýval také Bull-baiting Dog, Old English Bulldog nebo British Bulldog. Je pravděpodobným potomkem silných asijských psů - tibetské dogy, asyrského a babylonského válečného psa a psa molosského, po nichž zdědil odvahu, statečnost, neohroženost a bojechtivost.

Historie

Zápasy psů s býky (bull-baiting) zavedli v Anglii Normané ve 12. století. Krutá podívaná byla velice oblíbeným a zcela obvyklým obveselením diváků např. V roce 1154, kdy na trůn nastoupil král Jindřich II. Zpočátku taková představení nebyla ještě tak krutá. Medvědi a turové byli totiž drazí a každé zvíře muselo vydržet několik představení. Posléze ale brutalita stoupala a bylo zcela běžné, že psi utýrali za jednu "produkci" zvíře, které se nemohlo pořádně bránit, k smrti. V 16. století se z původně lidové zábavy stala také zábava královská a Alžběta I. často pořádala zápasy býků se psy vyslanců z ciziny. Tehdy také došlo k prvním snahám cílevědomě šlechtit zápasnické psy. Ti útočili býkovi na hlavu a snažili se ve výskoku zakousnout do mulce, ušního boltce nebo jazyka. Zákus musel být pevný, aby se býkovi nepodařilo psa setřást a nabrat na rohy. K tomu se hodili statní a silní psi menší velikosti s předkusem dolní čelisti a zpět posunutým nosem, přímí předkové moderního buldoka.
Buldoci se používali k zápasům v arénách až do roku 1835, kdy byly všechny krvavé zápasy psů s tury či medvědy ve Velké Británii zakázány. Náhle byli buldoci bez "práce" a hrozilo jim, že jako plemeno vymizí. Nicméně už tehdy je lidé chovali také jako společenské psy, což je zachránilo. Díky svému svéráznému zjevu se buldok v 19. století uplatnil také na výstavách psů, oficiálně byl v Anglii uznán v r. 1873.
Během následujících sta let se jeho podoba výrazně změnila. Organizovaným chovem byly typické znaky stavby těla zdůrazněny a dotaženy do krajnosti. Krátké končetiny se ještě více zkrátily, plochý a široký obličej se ještě zploštil a rozšířil. Obhájci moderního buldoka upozorňují, že je také povahově velmi milý, laskavý a dobromyslný. Přesto, že je i dnes velmi úporný a odvážný, proti býkovi by se už rozhodně postavit nemohl.
Po dlouhou dobu byl v Anglii platný zákon, který zakazoval export psů do jiných států. V 80. letech minulého století byl tento zákon zrušen a anglický buldok se začal vyvážet do států západní Evropy.

Současnost

Dnešní buldok je vzhledem i povahou pravým opakem předků, nemá takovou agresivitu a zlobu. Ten, kdo se zabýval chovem buldoků, přerušil jejich genetické přepážky, aby je takto vyšlechtil. Je klidný, rozvážný, vytrvalý, mírný, přitom však odvážný a nikdy ne falešný nebo útočný společník. K lidem si vytváří velmi silné pouto, lásku opětuje nesmírnou oddaností a nesnáší hrubé zacházení. Miluje rodinný život a dovede si jej náležitě vychutnat. Exteriérem je velmi nápadný, jedinečný a není jiného psa, který by se mu podobal.
Dorůstá zhruba jen 45 cm v kohoutku při hmotnosti kolem 25 kg. Má velkou prostornou hlavu, zkrácený, v podstatě deformovaný čenich. Anglický buldok je pes hladkosrstý, podsaditý, trochu nižší, široce mohutné a zavalité postavy. Celkový vzhled psa vyvolává dojem rozhodnosti, síly a pohybu.

Povaha

Anglický buldok je dobromyslný, velmi vyrovnaný, mimořádně klidný a citlivý pes. Má veselou a přátelskou povahu, je spontánní a nadšený ve svém konání, doma je však klidný. Zdá se být těžkopádný, skrývá však temperament a mnohdy obdivuhodnou pohyblivost a vytrvalost v chůzi. Dokonce snadno překonává i různé překážky. Je velmi přátelský, milý, na druhé straně také odvážný a příslovečně zarputilý. Lovecký pud se u něj neprojevuje, ale v blízkosti dobytka a koní je lépe mít jej na vodítku. Jejich pach ho láká a i když je dnešní buldok dobrák, mohlo by dojít k napadení. K jiným psům je velkorysý, ale nesnáší štěkaly a hysterické psy. Pokud ho některý napadne, většinou ho "nahrne" pod sebe a pokud se protivník zklidní, tím to pro něj končí. V opačném případě se z něj stává zarputilý sok.
Buldok je přizpůsobivý, vžije se do rodinného prostředí tak dokonale a rychle, že se stává jeho neoddělitelnou součástí. Svou rodinu má rád nablízku, je domácký a přítulný. Citlivě reaguje na atmosféru která panuje doma, k sobě je však značně tvrdý. Je rozvážně inteligentní a vcelku poslušný. Jako hlídač je neocenitelný, svou rodinu a obydlí hájí tvrdohlavě i bez výcviku. K držení v kotci je naprosto nevhodný. Vychovávat se dá poměrně snadno, zotročit nikdy.

Tělo

Anglický buldok má silné, široké, podsadité tělo se značně krátkými končetinami. Váží od 22 kg (feny) do 25 kg (psi). Krátký a silný hřbet je nejširší ve výši lopatek, směrem k bedrům se zužuje. Z bočního pohledu hřbet mírně klesá za lopatkami, aby se opět zvedal v oblasti beder a vzápětí obloukem klesal směrem k ocasu. Svého nejvyššího bodu dosahuje právě v oblasti beder. Hrudník je prostorný, kulatý a velmi hluboký, je pevně zavěšen mezi předními končetinami. Dobře zaoblená žebra probíhají daleko dozadu, břišní linie se zvedá vzhůru. Nízko nasazený ocas je u kořene silný a vybíhá do špičky (vývrtkový ocas). Rovné a statné přední končetiny stojí daleko od sebe a jsou kratší než zadní. Zadní tlapy jsou kompaktní a zakulacené, přední jsou vytočené mírně ven a jsou téměř kulaté. Mohutný, hluboký a silný krk je spíše krátký.
Hlava nápadně velká a masivní, s výrazně zkrácenou čenichovou partií, mohutnými čelistmi a převislými pysky. Masivní čtverhranná lebka je značně velká, její obvod je stejný jako kohoutková výška psa. Z bočního pohledu je hlava velmi vysoká a krátká. Líce jsou zaoblené a kolem očí se vydouvají do stran. Nos téměř leží mezi očima a má široké nosní dírky. Široké horní pysky přepadávají po stranách přes spodní čelist, vpředu však dosedají na spodní pysk, díky čemuž nejsou vidět zuby. Anglický buldok má předkus.
Srst krátká, hustá, jemná, hladká. Barva jakákoli v barvách žíhaná a červenohnědá s černou maskou nebo bez ní, s výjimkou černé barvy (černá játrová a černá s pálením jsou nežádoucí). Červenohnědá může mít variace béžová až tmavá srnčí rezavá, bledě hnědá. Mohou a nemusí se vyskytovat bílé znaky nebo černá maska. Lze se setkat také s téměř bílými jedinci, kteří však musí mít hodně tmavé pigmenty na nosní houbě a kolem okrajů očí. Oči jsou co možná nejtmavší.

Použití

Plemeno se uplatňuje jako společenský pes, který nevyžaduje příliš mnoho pohybu, i když dokáže zvládnout i delší pochody, pokud je na ně zvyklý a je vhodné počasí. Pokud má klid, nebo je doma sám, většinu času prospí a prolenoší. Dokáže lenošit velmi důkladně a s ohromnou chutí. I když je inteligentní a mnohému se naučí, jeho tělesná konstituce mu nedovoluje účastnit se psích sportů.

FCI - Standard č. 149 / 01.10.1992 / D

Země původu: Velká Británie Charakteristika: působí dojmem rozhodnosti, síly a aktivity. Povaha: pozorná, smělá, odvážná, věrná, spolehlivá, divokého vzhledu, ale milé povahy. Hlava a lebka: objem hlavy velký (měřeno před ušima), odpovídá přibližně kohoutkové výšce psa. Oči: při pohledu zepředu dobře a hluboko usazeny v lebce, v dobré vzdálenosti od uší. Oči a stop jsou v přímce, v pravém úhlu k čelní rýze. Oči jsou široce posazeny, vnější koutky očí však nepřesahují vnější linii lící. Jsou kulaté, přiměřené velikosti, nejsou ani příliš zapadlé, ani příliš vystupující. Barva očí je velmi tmavá - téměř černá. Dívá-li se pes kupředu, nesmí být vidět bělmo. Uši: vysoko posazené, takže při pohledu zepředu tvoří přední okraj uší pokračování vnější linie temene hlavy v jejím nejvyšším bodě. Uši by měly být posazené co nejdále a vysoko nad očima a pokud možno co nejdále od očí. Malé a tenké. ""Růžové"" uši jsou správné, to znamená na zadní straně ohnuté dovnitř a dozadu složené. Horní a přední okraj uší padá ven a dozadu, vnitřek ušního boltce je částečně vidět. Skus: čelisti široké a hranaté; šest malých řezáků stojí mezi široce posazenými špičáky v rovné řadě. Zuby jsou velké a silné, při zavřené tlamě nejsou vidět. Krk: přiměřené délky (spíše kratší, než delší), velmi silný, hluboký a mohutný. Dobře klenutá linie šíje, velké množství volných silných kožních záhybů na hrdle, oboustranně se tvoří od dolní čelisti až na hruď laloky. Trup: hrudní koš široký, ze stran klenutý, dobře vyjádřený a hluboký. Hřbet krátký, silný, v plecích silný, v bedrech poměrně štíhlejší. Bezprostředně za plecemi hřbet lehce klesá (nejnižší bod hřbetní partie), odtud páteř stoupá k bedrům (nejvyšší bod beder je výš, než kohoutek), pak horní linie strměji klesá - obloukem - k ocasu (nazývá se ""roach-back"" - ""kulatá záda""), což je pro toto plemeno charakteristický znak. Žebra jsou klenutá a sahají daleko dozadu; břicho je vtažené a nevisí. Ocas: hluboko nasazený, z kořene vychází poměrně rovně a pak se ohýbá dolů. Kulatý, krátce osrstěný, bez praporců a hrubého osrstění. Přiměřeně dlouhý - spíše kratší než dlouhý - silný v nasazení, rychle se zužující k jemné špičce. Nesen dolů (aniž by se konec ocasu točil nahoru) a nikdy ne nad linií hřbetu. Barvy: jednobarevné nebo jednobarevné s černou maskou. Barvy (vždy by měly být zářivé a ve svém odstínu čisté): žíhaná, červená všech odstínů, jako: jelení červená, plavá, žlutá atd., bílá a skvrnitá (tzn. bílá v kombinaci s libovolnou z výše uvedených barev). Nepigmentovaný nos, černá a černá s hnědou jsou vysoce nežádoucí. Hmotnost: asi 25 kg (55 liber), feny 22,7 kg (50 liber).